Říkala jsem si, že bychom vám mohli napsat něco o našem autě. Koupili jsme si Iveco Turbo Daily z roku 1992 (nejlepší ročník!). Je to dlooouhá dodávka, co má laminátovou střechu, hranatou kabinu a všechny možné rohy už dost zrezivělé. Bývalí vlastníci v ní totiž vozili motorky, co ještě nestihly oschnout po závodech a ještě je sprchovali vedle auta, takže to podle toho taky vypadalo.

Zadek byl celý dost zrezlý a dalo nám zabrat do dostat aspoň do té podoby, co je to teď. Ještě to není konečná, ale už se na to dá docela koukat.
Když si koupíte auto, co je takhle staré, a víte, že v něm chcete objet půlku Evropy a možná ještě víc a k tomu v tom ještě bydlet, tak to chce opravdu spoustu péče. Na začátku to celé projdete, prohlédnete všechny kouty a uděláte prostě všechno proto, aby se vám to cestou nerozpadlo.
A to ještě nemluvím o motoru. Je dobré se o tom autě něco naučit. Vy totiž nebudete jen kroutit volantem, vy tím autem budete žít! Takže je potřeba mu rozumět a vnímat ho jako svého parťáka. Každé ráno se vzbudíte a on se vzbudí s vámi a vy jen doufáte, že ten dnešní den bude ten dobrý, kdy mu to bude šlapat jako hodinky. Ale jsou i takové dny, kdy tam pořád něco chrastí a kouří to víc než obvykle a vy opravdu netušíte, co se to zas děje.
Iveco je kámoš. Ne žrádlo. Je to dům na kolečkách, který prošel renovací od základů a většina z toho je prvotina. Minimálně naše, takže cestou teprve poznáváme, co byl moc velký luxus a vlastně to není potřeba a co nám ještě schází.

PS.: Naše dodávka má vpředu značku iveco s upadlým písmenem V. Takže to z dálky vypadá jako 'I eco'. To nás přivedlo na takový nápad mezi to namalovat srdíčko, aby to bylo jako 'I love eco'. To je dost in, ne? :D A taky to teda souzní i naším přesvědčením...i když po startu auta, kdy se nám z výfuku vyvalí hustý dým to tak asi nepůsobí...