Z trajektu jsme vyrazili s hodinovým zpožděním. Startovali a vyjížděli jsme jako poslední, protože jsme nechtěli všechny zasmradit naším kouřem (a taky jsme se báli, jestli to chytne). Pár hodin před půlnocí poslední den loňského roku jsme teda stanuli na půdě Kréty!

Našli jsme jeden z posledních otevřených obchůdků, nakoupili něco na večer a dojeli na pláž, abychom oslavili příchod nového roku. Málem jsme nevydrželi ani do půlnoci, člověk si nějak moc rychle zvykne na to, že chodí brzo spát! :D

Zase ty baterky...

Další den nás čekal výlet po severním pobřeží dál na východ. Chtěli jsme dojet až k ostrovu Spinalonga. Ani se nám tak nechtělo na něj, je tam sice stará pevnost, ale i tak nás spíš lákaly scenerie kolem. Zaparkovali jsme na ostrově vedle spojeném malým mostem s pevninou a zůstali tam dva dny. Hlavně proto, že pořád pršelo a v noci po prvním dni plným práce se nám nepovedlo nastartovat. Byli jsme totálně vybitý!

Zase nás budily kozenky, co šly na pastvu. Tentokrát ale samy! Při procházce ostrovem jsme potkali takhle několik stád, co tam jsou prostě volně a pasou se, kde chtějí a bez dozoru psů. Nastartovat se nám povedlo za největšího svitu toho dne, když nám slunce trochu dobilo baterky. A to ho nebylo moc, vzhledem k neustupujícímu mrholení!

Nastává víkend! Čas, kdy si můžeme objevování užit nejvíc! Nejprve jsme přespali u kaňonu Ha. Dojeli jsme tam už za tmy, takže to bylo po ránu docela překvapení, když jsme zjistili, že se nad námi tyčí brutální skála, ve který je škvíra, kudy protéká kaskádovitá řeka. Určitě by to byl super zážitek na canyoning. My se jen pokochali a jeli dál, ze stínu do krásnýho prosluněnýho dne.

Aneb jak se zasmát s místní babčou

Zastavili jsme u kaňonu Richtis, slibovalo to pěknou procházku. Kolem poledne jsme si dali oběd a vydali se z kopce najít začátek stezky. Cestou na nás přes plot zakřičela nějaká babča, co tam trhala mandarinky. Moc jsme nechápali, co chce. A ona nám jen chtěla dát pytlík mandarinek! Nabízeli jsme ji pomoc, že ji s tím pomůžeme domů. Měla tam plný velký kbelík a ještě pytel na záda jako batoh. Babča nerozumněla google překladači, anglicky ani ťuk, ale nakonec jsme se nějak domluvili, že jo. Šli jsme do toho krpálu zpátky a ještě kousek dál, až k ní domů. Snažila se s námi mluvit a my s ní taky. Ale většinou to končilo brutálním záchvatem smíchu nás všech.

Když jsme dorazili k ní domů, chtěli jsme se slušně rozloučit a jít. Snažila se nám dát strašně moc toho ovoce, co jsme jí pomohli vzít nahoru. A my se to fakt snažili odmítnout. Jenže když už jsme byli asi 100 metrů daleko, tak za náma vyběhla. ONA VYBĚHLA! (představte si tak 80-ti letou babču, asi jako ze slunce-seno) A dala nám k tomu ještě několik sušenek a cookisek a nějaký cukroví a strašně děkovala. Byl to moc fajn pocit. Vypadalo to, že je nám opravdu vděčná. Byla to jedna z chvil, kdy mi bylo strašně líto, že neumím řecky...

Zavlažování, pýcha Řeků

Nechali jsme dary v autě a vyrazili znovu ke kaňonu. Cesta vedla prudce dolů a někde v půlce se z ní spíš stal potok. V Řecku mají dobře řešený zavlažování. Většinou z každého kopce vedou trubky až na místo potřeby. Jenže tady někdo proděravěl jednu hadici a ta se prostě rozlévala cestou nejmenšího odporu, takže po cestě. Než jsme došli k mostu, který symbolizoval vstup do kaňonu, měli jsme boty úplně durch.

Potkali jsme tam pána, co nás varoval, že stezka je velmi nebezpečná. Tak jsme ho ujistili, že život opravdu riskovat nechceme a vydali jsme se tam. Po chvíli jsme pochopili, jak to myslel. Ta stezka totiž chvílema vede přímo korytem potůčku, takže teď v zimě, po tolika deštích, je dost rozvodněná a bez rybářských kalhot to neprojdete, aniž byste se totálně vymáchali. Vrátili jsme se do auta a užili si poslední výhledy za světla cestou na pláž Vai, což je jedna z mála palmových na ostrově a je až skoro v úplným severovýchodním cípu ostrova.

Z počasí na koupání do totálního slejváku

Zaparkovali jsme na pláž vedle, kde se dalo dojet skoro až k moři a další den si užili odpočinek na sluníčku a koupání. Po obědě jsme se rozhodli dojet až na konec cesty k majáku. Ale pár stovek metrů před tím nás zastavilo varování, že vjíždíme do vojenskýho objektu a dál byl zákaz vstupu úplně.

Nechceme dělat žádný mezinárodní problémy, tak jsme to otočili. Tu noc jsme už přespávali na jižním pobřeží ostrova. Další den jenom propršelo a my si říkali, že už to nepřestane. A další den, který jsme strávili na vyvýšeném břehu u jedný míň používaný cesty pršelo ještě víc. To je zima na Krétě. Srážek víc, jak za celý rok dohromady. Když jedete v nižších nadmořškých výškách, tak je to déšť, když ve vyšších, tak sníh. Dokonce i tady je!

Je sice hezky, ale ten vítr!

Předpověď počasí slibovala, že to následujících pár dní bude lepší. Dojeli jsme k vykopávkám pevnosti Phaistos, jedné z minojských památek na Krétě. Z dálky to nevypadalo zle, ale dovnitř se nám moc nechtělo. Užívali jsme si výhledů z tohodle kopce na protější zasněžený vrcholky a duhu, protože nad náma sice nepršlo, ale kousek od nás ano.

Už od včerejšího večera jsme hledali benzínku, kde bychom si mohli doplnit plyn. Další měsíc utekl a nám došel. Dneska se nám to povedlo hned u první! A dokonce měli i takový sprej, co nám v případě nouze může pomoct nastartovat. :)

Přejeli jsme na pláž Matala, která je známá svýma jeskyněma vytesanýma do pískovcové skály. V 60. a 70. letech tam bydleli hippies! Přes noc jsme stáli na parkovišti u pláže pěkně čelem k moři. Což ale byla chyba. Brutálně foukalo, takže se nám přes noc pod kapotu dostalo strašně moc písku a my se tím houpáním dodávkou ani nevyspali.

Ráno jsme se snažili nastartovat a i když líně, po chvíli to chytlo. Ale ten kravál! Došlo nám, že je tu něco špatně, ale přes den nebyl moc čas to řešit. Leo pracoval a po obědě jsme zašli kouknout na ty jeskyně. Byli jsme první a poslední návštěvníci ten den.

Jeskyně byly krásný! Procházela jsem je, fotila a snažila se představit, jaký to je tam bydlet. Před hippies ještě za dob starých Římanů, to sice bylo pohřebiště, ale ani to některým lidem nezabránilo tam chvíli žít. Byly tam vidět známky po jejich životech, malůvky na stěnách, nápisy a očazený stropy od ohně. Romantika z toho byla úplně cítit, zvlášť když si člověk sedl na chvilku ven a poslouchal šumění vln pod sebou.

A co je s tím autem?

Večer na nás čekalo vyřešit, co s autem. Po dalších 2500 km se konečně projevila nechtěná absence 3/5 šroubů na turbu a to se nebezpečně vyviklává. Ale ani to není ten největší problém. A protože jsme nepřišli s jistotou na to, co je špatně, radši jsme dojeli k nejbližší autoopravně (asi 20 minut jízdy, kdy se modlíš, ať to dojede a neudělá to ještě větší škody).

Následující den ráno - v pátek, se nám na to koukli. Tak prej přeskočenej rozvodovej řemen! Spolu se vším ostatním (taky nám nebrzdí ruční brzda) by nám to měli opravit, ale až v pondělí. Takže nás čeká víkend před autoopravnou! Radši s tím nikam jinam nepojedeme, aby se to ještě víc nepokazilo. A naštěstí máme kola...tak kam vyrazíme? :D